Maďarský ohař a jeho původ

07.02.2012 11:36

Maďarský ohař a jeho původ

I literatura k dějinám maďarského ohaře je velmi skromná. První kniha, monografie maďarského myslivce Andora Standeiskyho, nebyla dosud publikována. Druhá kniha Američana C. Boggse The Vizsla obsahuje pouze málo o dějinách tohoto plemene. Stejně tak další v Anglii vydaná kniha The Hungarian Vizsla Gay Gottlieba. Totéž je možno říci o i článcích různých autorů v myslivecko-kynologicých časopisech. O starších dějinách maďarského ohaře tedy téměř neexistují konkrétnější údaje. 

Domovem vizsly je Panonie, stará římská provincie na Dunaji, dnešní část Maďarska ležící na západ od Dunaje. Většina loveckých psů z Panonie má stejně žlutočervené zabarvení srsti, takové, jaké mají turečtí žlutí lovečtí psi. Říká se, že jejich předkové doprovázely hordy Hunů, které se přehnaly Evropou ve 4. Století našeho letopočtu. Mezi exotickými předky vizsly je tedy turecký žlutý pes a transylvánský honič. Na zvěří bohatých pláních Uherska se potom vizsla vyvinula v houževnatého loveckého psa. Hrabě Béla Hadík, znalec maďarských ohařů se domnívá, že Maďaři snad dříve než vpadli do Evropy, měli již své lovecké psy rozdělené do dvou typů. Jedni sloužili k lovu se sokoly, ti ostatní byli štváči velké zvěře. K tomu ještě byli zřejmě chováni i velcí pastevečtí psi, kteří mohli být použiti jak k lovu velké zvěře, tak i k ochraně stád. Toto rozdělení psů odpovídá i tomu jak je známe z evropského raného středověku. Nevíme však, jaké vztahy byly mezi dnešní vizslou a psy z této doby. Už před přesídlením znaly tyto národy sokolnictví. Lovili na koních, přičemž psi museli vyslídit pernatou zvěř, vystavit a vypíchnout ji. Po přestěhování do Karpatské doliny zde z dovezených psů vzešli jednak honiči (Erdélyi Kopó), jednak bílostrakatí ptačí psi a žlutí chrti. Ptačí psi maďarů byli většinou krátkosrstí. Tito se považují za předchůdce dnešního maďarského ohaře. Žlutohnědý krátkosrstý pes je k vidění i na nástěnném koberci z 15. Století, který je vystaven v muzeu v Ostřihomi. Kromě toho se název vizsla zmiňuje i v korespondenci turecké vlády v Istanbulu s místodržícím Dunajské provincie z let 1515 - 1563. Pravděpodobně existuje mnoho písemných a obrazových dokumentů, které by mohly podat jistá vysvětlení o maďarských loveckých psech, kteří se v průběhu 160 let (1526 - 1686) z tureckého panství vytratili. V té době byla maďarská kultura silně ovlivňována Turky a lze se domnívat, že i místní lovečtí psi byli promícháni se psy zemských pánů - naznačuje to především pro maďarské ohaře tak typická pískově-žlutá až žlutočervená barva různých odstínů, která je poznávacím znamením mnoha psů z oblasti Přední Asie. Traduje se, že i sedmihradský vévoda Bethlen Gábor na počátku 17. století vlastnil žluté lovecké psy. Vystavujícím ohařem se vizsla vlastně stal, podobně jako němečtí ohaři, se zavedením palných zbraní a se zánikem sokolnictví. Lovci nyní museli vlastnit psa, který vystavuje a nejenom slídí. Chovatelé tehdy dávali bedlivý pozor na pískově žlutou až žlutočervenou barvu a za pravé ohaře uznávali pouze psy s tímto zbarvením. Tato barva ohaře byla myslivci upřednostňována především proto, že psi byli na strništích dobře maskováni a křepelkami na velké vzdálenosti nemohli být poznáni (toto je však z dnešního pohledu již bezvýznamné).

Historie tohoto maďarského národního plemene sahá až do středověku. Původ plemene vizsla je spojován převážně s vlivem asijským, a to prostřednictvím některého chrtovitého honiče z této oblasti nebo Buffonem citovaného žlutého loveckého psa z Turecka, případně s chrty typu sloughi a transylvánského honiče. Autor Dalziel-Mika však v díle Á vadászebek (Lovečtí psi) dokládá, že ohař byl na maďarském území znám a využíván již za vlády Arpádovců v 11. Až 14.století, a to k lovu zvěře především do sítí. Maďarští chovatelé na rozdíl od německých připouštějí přirozený vliv dalších evropských ohařů a honičů, konkrétně anglického pointra, foxhaunda, německého ohaře a nepochybně i domácích brakýřů, zvláště sedmihradského honiče, nepopírají ani přímý vliv výmarského ohaře. Okolnosti nasvědčují tomu, že tento vliv mohl být i vzájemný.
V roce 1526 porazili Turci v bitvě u Moháče Maďary a na dobu 160 let si podrobili východní část tehdejšího Maďarska. Je velmi pravděpodobné, že již tenkrát je doprovázeli psi, které dnes nazýváme "žlutými psy tureckými". Byli to pravděpodobně honiči či slídiči využívaní pro lov se sokoly.
Z dochovaných písemností a obrazů je zřejmé, že psi podobného zbarvení a typu se používali k lovu již v 10. až 11. století za vlády Arpádovců. Turci i Maďaři žili v té době kočovným způsobem života a nelze vyloučit, že se jednalo o jedny a tytéž psy, získané ve vzájemných potyčkách kočovných kmenů. Tyto žlutě zbarvené psy můžeme nepochybně považovat za předchůdce dnešní maďarské vizsly.
Žlutí psi z Východu doprovázeli své pány od jednoho tábořiště ke druhému a sdíleli s nimi období hojnosti i strádání. Pro kočovníky nebyl lov jen příjemnou kratochvílí, ale především zdrojem obživy. Psi žili volně ve stanových táborech, a pokud právě nelovili, byli příjemnými společníky nejen lovcům, ale i ženám, starcům a nepochybně především dětem. Navíc východní národy, jakkoli dokázaly být kruté k lidem, především k poraženým nepřátelům, uměly bezmezně milovat a hýčkat zvířata, především své lovecké sokoly, psy a koně. Již v té době se zcela jistě utvářela povaha maďarské vizsly, dnes tolik ceněná a obdivovaná.

K obrovskému úpadku chovu maďarských ohařů dochází za Rakouska - Uherska. V té době bylo možno chovat lovecké psy jen na základě povolení z Vídně. Vídeňské úřady pochopitelně neměly zájem o rozšiřování "nerakouského" plemene. V roce 1916 bylo maďarských ohařů již tak málo, že byli blízko vyhynutí. Po rozpadu monarchie se maďarští chovatelé s obrovským nadšením pustili do obnovy chovu národního plemene. Toto snažení bylo korunováno úspěchem a maďarského ohaře se jim podařilo zachránit. Pro své vynikající lovecké vlastnosti se z něj stal mezi lovci oblíbený pes. Neúnavně dokázal vyhledat zvěř v rákosí, tak v travinách či křovinách. Pro svůj vynikající nos a touhu nalézt zvěř, byl velmi úspěšným lovcem. Své místo si ovšem nachází i jako rodinný pes. Zčásti pro svůj atraktivní vzhled, ale především pro svoji skvělou povahu. Výborně se cítil v bytě v nejtěsnější blízkosti svého pána a členů jeho rodiny. Trpělivě snášel rozmary dětí a při hrách jim byl dobrým společníkem. Nesnášel však zahálku a dlouhé lenošení na pohovce či u krbu. Velmi často plnil maďarský ohař funkci jak rodinného, tak současně i loveckého psa. Toto postavení mu vyhovovalo, neboť tím byla naplněna jeho touha být v trvalém kontaktu se svým pánem a vybít si loveckou vášeň při lovu.
                                                              

Další pohromou pro maďarské ohaře byla druhá světová válka. Jeho stavy byly zdecimovány natolik, že mu opět hrozilo vyhynutí. Z celkového počtu jich přežila sotva desetina. Jeho záchrany se tentokrát rozhodly zúčastnit i státní orgány. Ve městě Gödöllo byla zřízena státní chovatelská stanice, kde se započalo s jeho záchranou. Podařilo se získat řadu vynikajících jedinců, kteří byli za války vyvezeni za hranice Maďarska. Na nich bylo postaveno šlechtění maďarského ohaře jako moderního všestranného loveckého psa, krásného, elegantního a inteligentního, který by splňoval i požadavky rodinného společníka.

 

zdroj: www.vivesbohemia.cz

—————

Zpět